Kategorie: Ze života školy

Vánoční literární soutěž 2019

Letos proběhl již 13. ročník Vánoční literární soutěže, která je určena žákům 5. až 9. ročníku. Z velkého množství odevzdaných příspěvků bylo těžké vybrat ty nejlepší.

Nakonec tříčlenná porota složená z učitelů českého jazyka rozhodla takto: V první kategorii – 6. třída – se v próze na 1. místě umístila L. Kaštánková, na 2. místě J. Oravec a na 3. místě M. Herman. V poezii se na 1. místě umístila L. Matoušková, na 2. místě S. Bartáková a na 3. místě S. Doleželová.

V druhé kategorii – 7. třída – se se svou prózou umístila na 1. místě E. Tichá, na 2. K. Rásochová a na 3. místě K. Kyselová.

Ve třetí kategorii – 8. a 9. třída se svou povídkou umístila na 1. místě T. Svobodová, na 2. A. Němcová a na 3. místě N. Burešová. Se svou básní se na 1. místě umístil J. Burian, na 2. místě skončila T. Srbová a o 3. místo se dělí R. Ištván a L. Brabec.

Výhercům blahopřejeme a všem účastníkům děkujeme.

V. Dvořáková

Zde si můžete přečíst vítězné práce.

 

Nejlepší dárek na světě

Ahoj, jmenuji se Melanie Colferová a je mi 12 let. Mám staršího bratra Chrise a je mu 14 let. Sice je o dva roky starší než já, ale rozumíme si dobře. 24. prosince 2024 se stala neuvěřitelná věc. Ve dvě hodiny ráno mi někdo zaklepal na okno. Podívala jsem se ven, ale nic nebylo vidět, protože chumelilo a byla tma. Vzala jsem si teda baterku a posvítila jsem do okna. Viděla jsem jen bílý sníh, ale bylo tam ještě něco. Musela jsem pořádně zaostřit abych viděla, co to je. Stál tam Santa Claus. Vzala jsem si na sebe župan a vyšla jsem na balkon. „Dobrý den,“ řekla jsem rozklepaně. „Dobrý den, Melanie. Víš, ty jsi tento rok neudělala žádnou neplechu, nelhala jsi ani jsi se nehádala. Byla jsi hodná na kamarády a ve škole jsi dostávala až výborné známky. Pojď, sedni si sem a pořádně se drž, ale prvně se jdi přiobléct. Venku je zima a nerad bych, abys mi tady zmrzla,“ řekl mi Santa. Šla jsem se tady přiobléct a sedla jsem si vedle Santy. Když Santa popohnal soby, zvolal: „Ho ho hó!“ Ovšem Santa mi musel ještě něco říct, ale než to stačil říct, tak jsem se ho zeptala: „A Santo, kam vlastně letíme?“

„No, to jsem Ti právě chtěl říct. Jedeme do mé dílny!“ „A proč?" zeptala jsem se Santy, protože mi to přišlo divné. „No…Jak to mám říct? Ty jsi se vždy chtěla podívat do mé dílny a chtěl jsem ti splnit tvůj sen,“ dořekl větu Santa a viděl, jak se mi rozzářil obličej: „Já vlastně ani nevím, co na to říct! Je to ten nejlepší dárek na světě!“ „Ale, Melanie, tohle není dárek, to je jenom za odměnu.“

„Ale já nepotřebuji další dárek. Nejlepší dárek je přece zážitek a vzpomínka.“

„Víš, Melanie, já jsem měl podezření, proč si nepíšeš dopisy.“

„A bylo to podezření správné?"

,,Ano, bylo, Melanie." Já a Santa jsme už dorazili na severní pól, do Santovy dílny.

,,Tak, Melanie, a teď ti to tady ukážu". Když jsme se Santou vešli dovnitř, tak mi málem vypadly oči z důlků.

,,Tak pojď. Musíme to do rána stihnout projít," řekl Santa.

,,Tak: tady je dílna pro roboty, tady pro panenky, tady pro plyšáky, tady pro školní pomůcky, tady pro kosmetiku a hygienu, tady pro oblečení." Když jsme vešli do menší místnosti, tak Santa řekl: ,,A nakonec dílna pro elektroniku."

,,Santo?"zeptala jsem se, „Proč je tato dílna tak malá?"

,,Protože já ani skřítkové nechceme, aby děti na elektronice byly moc dlouho nebo moc často," odpověděl Santa. ,,Aha."

,,A hele! Co to tady máme? To budou nejspíše dárky pro vás, akorát je tady skřítkové nechali a nejspíš je budu muset doručit sám."

,,Jupí! To bude legrace!" vykřikla jsem s radostí.

CINK! CINK! CINK! ,,Ale ne! Už bys měla být dávno doma v posteli! No nic. JEDEME!" dal rozkaz Santa. Šla jsem si tedy sednout. Když doletěli domů, tak jsem pomohla Santovi s dárky, rozloučila jsem se a šla se pořádně vyspat.

 ,,Melanie! Vstávej! Už je ráno!" budil mě můj bratr Chris. ,,Jo. Už jdu."

,,Tohle je pro tebe Melanie." řekla mi maminka. Rozbalila jsem si ten dárek a měla jsem tam skřítkovou čepici, sněžítko a fotku, kde jsem já se Santou. Tyto Vánoce jsem si opravdu užila." 

Leontýna Kaštánková, 6. tř.

 

Kouzelné Vánoce

Vánoce jsou časem klidu, který nikdo neruší.

Před Štědrým dnem nás vše pokouší.

Více a více se těšíme na tento den,

kdy se stromeček rozsvítí jako každý dětský sen.

 

Dárky pod ním nalezené rozzáří nejediný úsměv,

tak hned zmizí každičký hněv.

Vánoční koleda to celé vystihne,

tak nový rok nastane.

 

S ním i spoustu nového

a mnoho kouzelného.

A když do půl noci vydržím,

Nový rok spatřím.

 

A když vše utichne,

konec Vánoc nastane.

Tak všechna vánoční atmosféra skončí,

tak se celý rok dokončí.

 

Jan Burian, 8. tř.

 

 

 

Štědrý den

Je Štědrý den

a my se půjdeme projít ven.

Maminka udělá bramborový salát,

ten já mám velmi rád.

Tatínek zase usmaží řízky,

které já naklepu z lásky.

Osmažení kapři na stole leží,

dáme si je ke štědrovečerní večeři.

Pustíme si prskavky

a rozbalíme dárky.

My jsme dostali sáňky

a díváme se na pohádky.

Také posloucháme koledy

a čteme si vánoční balady.

Druhý den

půjdeme ven.

Venku si zasáňkujeme,

domů zas půjdeme.

Cukroví jsme snědli

a všechny pohádky zkoukli.

To znamená, že Vánoce

jsou u konce.

Matoušková Lucie, 6. třída

 

Nejcennější dárek

   Tato událost se stala před dvaceti lety. Všude bylo bílo, z komínů se valil kouř a venku na návsi se hrály koledy. Tento večer měl přijít Ježíšek a nadělit dárky.

   Když se všichni seběhli do svých domů a padla tma, v malém baráčku na konci vsi s číslem třicet se semlela dost drastická hádka. Maminka se nedokázala ovládat, hádka na vánoční den měla šílený průběh. Zazněly tam narážky, vulgární slova a věřte, nevěřte málem lítaly i talíře. Tatínek i maminka byli dobří lidé, ale dneska na Štědrý večer se hádají jako malé děti, které jsou v neshodě kvůli obyčejné plastové hračce.

    Eda seděl u sebe v pokoji a poslouchal, jak rodiče dělají neskutečný hluk. Jak zaznělo slovo rozvod, Eda se rozbrečel. Slzy mu tekly jak hrachy. Zalezl si do postele a šeptal si: „Ach jo, to jsou teda krásné Vánoce, rodiče se rozvedou a co já? To jako pudu do dětského domova?“  Při myšlence na dětský domov se rozbrečel ještě víc. Brečel a ani si nevšiml, že v kuchyni nastalo hrobové ticho.

    Pak po chvilce se ozval maminčin hlas: „Edo! Večeře!“  Eda si utřel slzy a šel po schodech do kuchyně. U stolu seděli rodiče s výrazy, jako by si udělali  něco, o čem Eda dosud nic nevěděl.

    Odbila devátá hodina a rodiče s Edou jedli štědrovečerní večeři. Bylo ticho, hrobové ticho, jen cvakaly příbory a jinak nic. Eda každou chvíli pozoroval maminku a tatínka. Maminka koukala do talíře a zvedala obočí. Tatínek zas upřeně koukal na maminku.  Celou večeři se nic nedělo, a když skončila, maminka se odvážila na pár slov: „Edo, to co se stalo, je mezi mnou a tatínkem, nic si z toho nedělej. Pojď, jdeme ke stromečku,“ „Ale já nechci, mně jsou dárky ukradený, já chci, abyste se nehádali a měli se rádi. Tohle je ten nejcennější dárek, který mi můžete nadělit,“ řekl Eda a šel si umýt ruce.

    Když se vrátil, atmosféra se úplně změnila. Eda asi mamince a tatínkovi promluvil do duše. Rodiče se smáli, bavili a mluvili na sebe laskavě. Eda situaci vůbec nechápal, rodiče se poštěkali a teď jsou na sebe milí stejně jako každý den.

    U stromečku byla nálada geniální, smích, dárky a všechno ostatní. Eda si ulevil, že ty Vánoce nedopadly špatně. No a maminka a tatínek na to vánoční nedorozumění dočista zapomněli.

Eliška Tichá, 7. třída

 

 

Chlapec z louže aneb Příběh, ve kterém jsou Vánoce jen v nadpisu

Znal jsem jednoho chlapce.

V životě potkáte hodně lidí, kteří vás něčím ovlivní a vy na ně poté vzpomínáte jako na inspiraci, nebo na totální idioty. Neovlivňují vás jen dobrými činy. Vlastně ani nevím, k čemu bych přirovnal tuhle zkušenost. Není dobrá, není ani špatná. Je taková strašidelně neutrální. Je děsivé, jak moc se mi slily vzpomínky na událost, že skoro nepoznávám, co je skutečnost a co je jen výplod mé fantazie.

Tehdy byla obyčejná noc. Potuloval jsem se zasněženými ulicemi, které zely prázdnotou a pozoroval vločky padající z nebe. Dobře, tady trochu kecám, ale ono to zní lépe, když vyprávíte o bílých Vánocích. Ve skutečnosti bylo bláto. Taková ta otravná břečka, kterou máme všichni strašně rádi. Boty byly již celé promáčené a na ponožkách jsem také cítil studený chlad. Roztrhaná kolena na džínách moc na teple nepřidávaly. Choulil jsem se pod tenkou mikinou, která stejně byla k ničemu. Snažil jsem se potichu posmrkávat, ale rýma si říkala své. Oči i nos jsem měl nateklé od štiplavého mrazu. Vlasy rozcuchané a mastné, jo prostě jednoduše jsem byl na dně. Nemohl jsem to ale nikomu říct. Když někomu řeknete, že jste v depresích, nikdo vám neuvěří. Snažíte se být zajímavý, lžete, nebo prostě „ze školy deprese mít nemůžete“. Jenže většina těch lidí vás nezná. Učitelé se o vás nikdy nesnažili zjistit nic jiného než váš prospěch. Se spolužáky vedete jenom „small talky“ ve stylu: „Jak se máš? Cos dělal o víkendu? Kdo se ti líbí?“ Nikdo neví, co se děje doma, nikdo vám nevidí do hlavy. Nikdo neví, jak berete situace, které jsou pro ostatní jen běžnou součástí dne. Nikdo nevidí pod pokličku obalu. Tak říkám, že mám depku, nebo že jsem prostě puberťák.

Byla noc. Přesněji dvacátého čtvrtého prosince. Byly Vánoce a já se toulal po venku. Doma mi nebylo dobře, proto jsem potřeboval vypadnout. Prostě jen tak přemýšlet. O pocitech, nějakých otázkách lidstva, ze kterých následně vyjdou další a další otázky. Ono je to fakt divný o tomhle psát, ale já to takhle doopravdy dělám. Seděl jsem na studené lavičce a pozoroval klidně vypadající strom. Pche, jsou Vánoce, všichni jsou se svými rodinami, všichni jsou šťastní. I já se teď cítím v pohodě. Nikdo mě nediriguje, nikdo neporoučí, jak mám dělat tamtu či onu věc, nikdo neříká, jak se mám chovat nebo oblékat. Nikdo neurčuje to, kým mám být. (Bude tu opravdu hodně „nikdo“.) Už jsem ani necítil chlad. Momenty, které mám pro sebe, jsou pro mě svaté. Mám nekonečnou možnost přemýšlet. O tom, kdo jsem. Je ticho. Říkal jsem vám, že se nejbezpečněji cítím v tichu a tmě? Jo, jsem divnej.

Na ulicích bylo liduprázdno, avšak jednoho člověka jsem zpozoroval. Chlapec, který chvatně běžel po chodníku. Jen v džínách a triku, s botami, které měly rozvázané tkaničky. V ruce držel bundu, kterou si ani neobtěžoval obléci. Blonďaté vlasy mu vlály okolo hlavy a zamezovaly tak výhledu na cestu. Zpozoroval jsem jeho rudé tváře, zrychlený dech i uslzené oči. Aby to nebylo jen takové suché, mohl jsem si tehdy říct: „Jéj, nejsem jedinej, kdo je z Vánoc v louži.“ (Ve skutečnosti bych to řekl mnohem vulgárněji.) Ale nic takového jsem neřekl, ani si nepomyslel. Ozval se soucit, který věděl, jak se musí tenhle člověk cítit. Pche, sentiment. Nejspíš vycítil, že se na něj dívám, proto se otočil a naše pohledy se setkaly. Musel to být zajímavý pohled na kluka, který vypadá, jako by vylezl z popelnice a druhý, jako by mu umřel křeček. Všiml jsem si, jak moc je ode mě odlišný. Vlastně je to úplný opak. Vysoký citlivý blonďák s modrýma očima, podle kterých se dala odhadnout extrovertní povaha a já, zelenooký černovlásek, který se s lidmi baví jen z donucení. Rozpačitě jsem uhnul pohledem a upřel ho na mé promočené boty. Periferním viděním jsem na jeho tváři zpozoroval pobavený škleb. Překročil silnici a rozešel se ke mně. Oblékal si při tom bundu, jelikož nejspíš stihl pocítit kosu, která tu panovala. Stíral si slzy, které mu na tvářích stihly zmrznout, a posadil se vedle mě na lavičku.

„Čau...“

Tohle už nebyl nějaký hlas v mé hlavě, protože on doopravdy mluvil. Aha, vlastně, extrovert. Já zapomněl. Když jsem se k žádnému pozdravu neměl, začal se mi smát. Hej! On se mi prostě sprostě vysmál. To není vtipný! Tázavě jsem k němu vzhlédl a s pozvednutým obočím ho pozoroval.

„Hej? Jsi….. v pohodě?“

Byla to blbá otázka, ale já prostě něco musel říct. Navíc mě to opravdu výjimečně zajímalo. Byl zvláštní. Moc pozitivní. Nedokázal jsem z jeho chování vyčíst nic. Byl moc jinej než já. Znáte takový to klišé přirovnání z každého romantického filmu? Tak já ačkoli to nesnáším, jedno si dovolím použít. Byli jsme jako oheň a voda. Tak tohle je odbytý a můžeme jít dál. Já vážně tahle přirovnání nesnáším.

„Vypadám tak? Já jen.. Seš divnej.“

„Wow, děkuju.“

Tohle prosím čtěte hodně ironicky, protože já to tak i řekl. Vážně hodně ironicky. Vlastně jsme ani jeden nevěděli co říct, proto jsme vedle sebe jen tak seděli a dívali se na světýlka, která osvětlovala celé náměstí. Bylo to zvláštní cítit blízkost druhého člověka, ačkoliv ho vlastně vůbec neznáte. Měl jsem chuť se ho zeptat, co se mu stalo, proč je tady se mnou, nebo proč není se svojí rodinou.

„Co se ti stalo?“

Já se vlastně zeptal. Taky jsem zapomněl říct, že občas dřív mluvím, než myslím.

„To je vlastně jedno...“

Maličko jsem se pousmál, ale rychle se odtrhl od jeho očí.

„Ty nemáš rád Vánoce, co?“

Zeptal se mě, ačkoliv odpověď očividně znal. Poznal jsem to. Bylo děsivé, jak dokázal odhadnout pocity. Byl prostě jinej než já.

„Hmm, tak nějak.“

Víte co je nejvtipnější? Já sám nevím, co bylo dál. Jestli jsme tam tak seděli a navzájem si vylili srdíčka a stali se z nás nejlepší přátelé, nebo jsme pak prostě odešli, nebo to byla láska na první pohled. Tenhle příběh je vlastně úplně zbytečnej a v jádru nezajímavej, ale já si pomalu píšu slohovky i o tom, jak chodím do školy, protože popisovat a vyprávět takové situace je zábava. Je to fajn. Tak a teď bych vám měl popřát veselý Vánoce a bohatého Ježíška, aby mi to alespoň uznali jako vánoční povídku. Takže veselé Vánoce a bohatého Ježíška.

 

Tereza Svobodová, 9. třída

 

 

 

 


 

print Formát pro tisk

Kalendář akcí

1 / 2020
Dnes je 28. 1. 2020
05. týden roku
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Vyhledávání


Naše škola

snimek_020.jpg

img

img