Přistání na Měsíci i v lese aneb Výlet do planetária

Černé sluneční brýle si vzali jen největší optimisté. Mobily byly zakázané, a tak žáci trávili čas hraním piškvorek na orosených sklech autobusu nebo konzumací svačiny.

Program v planetáriu začal v kinosálu promítáním zajímavostí o objektech Sluneční soustavy. Teď už víme, na kterých planetách můžeme přistát a na kterých radši ne. Atraktivnější půlka programu nás čekala v samotném planetáriu, na jehož kupoli se promítala otáčející se umělá obloha. Žasli jsme, kolik existuje souhvězdí. Přestože paní přednášející asi třicetkrát použila oslovení „děti“, nerozhodil ji ani pochybovačný dotaz jedné žákyně, jestli vůbec ti američtí kosmonauti na tom Měsíci byli. Žákyně asi znala píseň skupiny Kabát, v níž se zpívá „Kdoví, jestli jsou na Měsíci vůbec nějaký stopy…“

Při východu z planetáriu jsme konečně uviděli i reálné Slunce. Po nezbytném focení následoval rozchod na budějovickém náměstí, druhém největším čtvercovém náměstí v naší zemi. Žáci jako planety rotovaly po fastfoodech a prodejnách. Pár holek ještě vidí hvězdu ve svých maminkách, a tak jim koupily květiny. Při nákupu ale dominovaly ledové tříště, což způsobilo, že jsme museli cestou zpět zastavit na hygienickou přestávku. Lesní odpočívadlo bez „kamenného“ WC za Třeboní ale nebyla nejlepší volba.

Naštěstí atmosféra zbytku cestu byla radostná, v autobuse zazněly hity jako Kozel, Není nutno nebo Hlídač krav. Nikdo nebyl uzavřen ve svém vlastním vesmíru a šlo to i bez mobilů.

Foto zde.