Literární soutěže

Voda
Autorka: Klára Dvořáková
Ponořila své prsty do ledové, zurčící vody. Tělem jí projel ostrý mráz. „Žiji," prolétlo jí hlavou a hlasitý, chraplavý smích se nesl krajinou. Už od raného dětství milovala vodu a všechno s ní spojené. A teď, uprostřed lesů jí byla jediným přítelem. I když si uvědomovala, že to nemusí přežít, položila na vodu chatrný vor, který sestavila ze všeho možného i nemožného a opatrně na něj usedla. „ Teď nebo nikdy," řekla si a rukama se odstrčila od břehu.
Voda ji nejprve jen jemně houpala, snad aby jí dodala odvahy před tím, co mělo následovat. Uslyšela kroky. Věděla, že se její tyran blíží k místu, odkud se rozhodla začít nový život. Voda se i tentokrát ukázala jako její přítelkyně a odnášela nadávky, které byly směrované na její jméno. Uslyšela šplouchání vody, která pod vodopádem narážela do kamenů.
Dostala strach, ale věděla, že už není cesty zpět. Chytla si nos. Dodávalo jí to odvahy, že přežije. Tedy snad. A najednou to bylo tady. Ta chvíle, než dopadla na hladinu pod vodopádem, jí přišla nekonečná. Ale přežila. Voda jí i tentokrát pomohla, a tak se mohla vrhnout do nového života. Do života bez násilí a nadávek. V tuhle chvíli si přišla neskonale šťastná.

Voda
Marie Rásochová
Voda se nachází všude kolem nás, v různých skupenstvích jako led, sníh, voda, minerálka, pára, v rybníku, jezeře či řece nebo moři. Každá voda má specifickou chuť. Jedna je sladká, slaná, některá má tyto chutě promíchané.
Vodu využíváme každý den. Jen se zamyslete, kolik jí spotřebujeme. Naše planeta Země je skoro celá z vody. Jen se vydejte kolem svého bydliště a uvidíte, že ji najdete a nemusíte chodit deset kilometrů daleko, určitě nějakou najdete v blízkosti vašeho bydliště. Já mám vody kolem svého bydliště dost, rybníků mám hned několik, jestli dobře počítám, tak jsou to čtyři, potoky nebudu počítat, jelikož bych se nedopočítala, všude, kam se podívám, vidím vodu.
Určitě většina z vás už bruslila, a když ne, tak jste stáli na ledě v botách a klouzali jste se, a když jste ani toto neprováděli, tak jste určitě museli vidět vyhrnutý rybník. Led je také z vody, jen trochu jinak vypadá.
Z čeho si myslíte, že je lidské tělo? Z vody. Když bychom vodu nepili, tak naše tělo vyschne. Voda je všude kolem nás, je i v nás.

Voda
Simona Jandová

Voda ve mně vyvolává nostalgii.
Stejně jako mnoho věcí v tuto chvíli. Při vzpomínce na ta léta strávená u vody, u rybníka, dětem srdce poskočí. Mně také, jsem zkrátka jedno velké dítko, které si hraje, dokud může. A rodiče? Ti jsou zase šťastní, když se jim jejich ratolesti podaří vytáhnout z vody, z toho tekutého potěšení.
Ten lesklý závoj ale neobalí jen rybníky či moře. Ten lesklý závoj zabalí i pomalu utíkající řeku a říčku.
V té jsem jako mála dokázala bláznit celé hodiny. Poslouchat pomalu běžící vodu, kterou naruší hozený kamínek, který ještě před malou chvílí pobýval v mé dlani. Snaha byla vždy, ale ani jednou jedinkrát se plochý kámen neodrazil od hladiny.
A ve chvíli, když slunce pálí a svými paprsky nás hladí po tvářích, se hodí takový deštík. Člověk si prozpěvuje takovou tu náramnou píseň „Akáty šumí, když padá déšť, padá mi do vlasů, chce mi je splést". Tahle klasika některé z nás donutí si v tom padajícím křišťálu i poskočit.
Pak je ale i takový déšť, který nás činí smutnými. Takový, který nás donutí kouknout na nebe a hledat tu dozlatova rozpálenou kouli, která se ne a ne ukázat. Sedět pod postelí a počítat vzdálenost těch stříbrných paprsků, těch blesků a přát si, aby už bylo po všem.
Zkrátka voda je ta i ona, tak i onak na nás působí, a tak i onak si ji budeme pamatovat. Některé z nás dosud mrzí, že ta namodralá plocha nechce odrazit ani jediný plochý kámen a někteří se dosud těší, až jejich děti dostanou rozum. Někteří z nás budou navždy vzpomínat na to čvachtání, které nás dodnes nutí k pousmání a někteří z nás budou navždy vzpomínat na svá podvodní dobrodružství.

Autor: Barbora Jírová

Voda

První, co mě napadá, když se řekne voda, je moře, rybník, studánka, a mnoho dalších věcí spojených s vodou v přírodě. Voda samozřejmě může být i v jiných formách. Déšť, mlha, ale voda se i prodává v obchodě. Kdo z vás si ještě v supermarketu nekoupil lahev obyčejné vody? Někteří lidé si ji kupují i na vaření atd. Proč? Protože jim nechutná voda z vodovodu. Já osobně musím uznat, že městská voda, která je chlórovaná, mi taky nechutná. Jsem odmalička zvyklá na vodu z naší vlastní studně. Ale už dost o tom, jestli nám voda chutná nebo ne. Voda je jeden z nejdůležitějších živlů na zemi. Co bychom zmohli bez dešťů, které nám zalévají zahrádku? Zhola nic. Nikomu by se nechtělo každý den chodit se zahradní konvicí a zalévat skalku. Ani vyrábět složité a nákladné zavlažovací systémy. Ale odkud se voda bere? Samozřejmě, že z přírodních nádrží, které nám zajišťuje sama příroda.

Kdyby nám ale všechny zdroje pitné vody došly, to by byl problém. Jistě jste někdy už slyšeli o tom, jak nám slaná voda nedělá dobře. Nemůžeme ji pít, nemůžeme jí zužitkovat na zalévání rostlin. Chemické odstranění soli je příliš nákladné a zdlouhavé, abychom mohli získat několik litrů pitné vody. A zase se vracím k mému oblíbenému tématu. Myslím si, že i voda patří mezi ty zdroje, které se můžou za dlouhou dobu obnovit. Ale přesto bychom si měli vody vážit a neplýtvat s ní. Vím, že si asi říkáte, ona nám tady povídá o tom, jak neplýtvat vodou a co ona? Já se vám musím přiznat, že nedělám nic, co by vodu nějak závratně šetřilo.

Každý by se nad tím měl zamyslet, ale jeden člověk toho i v tak malé zemi nezmůže tolik, jako velká skupina lidí.

Martina Krátká
NEBEZPEČNÝ FACEBOOK
Když se řekne slovo facebook, každý hned ví, co to znamená. Někteří lidé si myslí, že je to dobrá věc. Mohu si tam prohlédnout fotografie nebo videa svých kamarádů, napsat jim zprávu nebo poslat své fotografie. Z naší třídy mají všichni spolužáci facebook, ale já ho nemám. Přišlo mi to nespravedlivé, že mi to rodiče zakazují, ale vím proč.
Jednou v noci se mi zdál podivný sen, že jsem facebook měla. Byla jsem hrozně šťastná, že ho mám. Hned jsem si přidala do přátel všechny své spolužáky. Dala jsem si záležet na svých fotografiích a zveřejnila je pro všechny. Byly veselé, pěkné a všem se líbily.
Pod jednu fotografii mi napsala cizí neznámá holka. Jmenovala se Nikola. Napsala mi: „Ahoj, pěkná fotka. Nechtěla by sis se mnou psát?" Pár milých dopisů a já jsem si ji nakonec přidala do svých přátel.
Psaly jsme si asi měsíc. Pak mi začala psát divné otázky. „Napíšeš mi tvoji adresu, přijedu tě navštívit. Dáš mi tvoje telefonní číslo, zavoláme si." Nejdříve jsem váhala, ale pak jsem jí na všechny otázky odpověděla. Chtěla vědět, kdy přijíždí rodiče z práce a já ze školy. Neustále po mně chtěla fotografie našeho bytu a mých rodičů. Svěřila jsem se o všem své kamarádce, ta mi řekla, ať si dávám pozor. Když jsem odmítla posílat další a další fotografie mé a mojí rodiny, přestala mi na facebook psát.
Po delší době mi napsala: „Co děláš v pátek, nepůjdeme do parku, aspoň se víc poznáme a seznámíme." Byla jsem ráda, že se zase ozvala. Domluvily jsme si tedy pevnou hodinu. Říkala jsem si, rodiče stejně odpoledne ještě nebudou doma, tak se odpoledne mohu sejít s Nikolou, vždyť jsme se vlastně nikdy neviděly. Na setkání jsem se těšila.
Konečně byl den D. Vyrazila jsem do parku na námi smluvené místo. Měly jsme se sejít u bíle natřené lavičky. Nikola už byla na místě. Měla dlouhé vlnité blond vlasy, štíhlou postavu a moc hezké oblečení. Daly jsme se do povídání o škole a kamarádech. Po chvilce Nikole zazvonil telefon. Jelikož jsem seděla hned vedle Nikoly, zaslechla jsem, co říká v telefonu volající. Byl poznat mužský hlas: „Zkus od ní zjistit, kde mají doma peníze, nemůžeme je najít". Nikola rychle hovor ukončila. Došlo mi to. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Začala jsem vyděšeně koktat: „Já, já musím domů, zapomněla jsem, že přijede teta z Prahy." Nikola mě začala uklidňovat, že jsme si ještě ani nepopovídaly, kam bych chodila. Řekla jsem: „Promiň, ale já musím a rozběhla jsem se." Nikola chvíli běžela za mnou, pak se ale zastavila a telefonovala. Když už jsem ji neviděla, vzala jsem svůj telefon a vytočila jsem linku 158. Vše jsem řekla polici, oni mi sdělili, že tam hned budou. Poté jsem volala i rodičům.
Když jsem doběhla domů, rodiče i policie byli na místě. Zjistili, že se naštěstí nic neztratilo. Zloději však už byli pryč.
Najednou jsem se probudila a zjistila jsem, že to byl naštěstí jen ošklivý sen. Ulevilo se mi.
Vyprávěla jsem tento sen rodičům. Řekla jsem jim, že jsem nakonec ráda, že facebook nemám a dala jsem jim za pravdu. Dneska už si dovedu představit, co všechno by se mohlo stát, kdybych nebyla dost opatrná.