Básníci na startu

Literární tvorba žáků 5. až 9. třídy.

CESTA ŽIVOTEM

MARTINA TOMANOVÁ, 9. B

Moje cesta životem,
to je pro mě cesta do neznáma.
Nesmím stále stát za plotem,
říká mi moje máma.

Musím za názorem stát
a s životem si pěkně hrát.
Není takový, jaký jsem si přála,
když jako malá jsem si hrála.

Musím se připravit na nejhorší,
ale zase ne se pořád strachovat.
Někdy si řeknu: „Mohlo to být horší,“
a můžu se pousmát.

Musím sama sobě se umět zasmát,
své hlouposti se někdy pousmát.

Moje cesta životem
je zatím cestou do neznáma.

CHTĚLA BYCH

ANETA HAVLOVÁ , 7. B

Chtěla bych zhasnout den a jít spát,
rozsvítit slunce a jít si hrát.
Nevzdalovat se snu a stále snít,
melodii v uchu slyšet znít.
Chtěla bych navštívit vesmír
a zkoumat hvězdy,
aby horolezci na horu lezli.
Chtěla bych hodně peněz mít
a všechno všem koupit.
Chtěla bych, aby radosti bylo víc
a aby rub měl i líc.
Chtěla bych, aby všechno bylo tak, jak má,
a ať každý každému pomáhá.

JARO

Vendula Bartáková, 6. B

Jaro, to je krásný sen,
někdy se však změní v den.
V den, kdy všechno pučí, kvete
a pak, lidé, nežasněte.
Je to zázrak nebo sen?

To to voní,
nebylo to také vloni?
Stejná doba, stejný čas,
jaro se nám vrátí zas.
Zase všechna zvířátka,
ukážou nám mláďátka.

Po tu dobu,
po ten čas,
jaro, prosím,
vrať se zas!

JEDNOROŽEC

TEREZA IMBEROVÁ, 7.B

Bílá srst, klapot koní,
lilie – to vše kolem voní.
Zář do tmy přináší,
světlo z rána donáší.
Hříva zlatá, ocas stejný,
zářící roh čarodějný.
Žhnoucí oči, rychlé nohy
a kopyta barvy duhy.
Nevítězí žádná zlověst,
jednorožec není pověst.

MOTÝL

DOMINIKA DVOŘÁKOVÁ, 7. B

Motýlku, motýlku,
proč tak vysoce létáš?
Vždyť jsi přece náš,
odleť si a najdi svět,
chystej se už na odlet.
Uletíš mi, uletíš,
vždyť ty to dobře víš.
Tak už leť,
buď připravený na odlet.

Na Moravském poli

Šárka Chalupská, Aneta Kadlecová, 5. tř.

Tam v polích
bojovali jste na koních.
Meče zkřížili se
a víte, co bylo dál.
Mně nikdo neuvěří
ani mým pohádkám.
Přemysl Otakar II.
padá v bitvě první.
Pro někoho je to dobrý
a pro někoho zlý.
Přemysl Otakar II. padá níž a níž,
vedle něho se plazil ošklivý hlemýžď.
Básničky je konec,
zazvonil po bitvě zvonec.

NIC

KATEŘINA ZLATUŠKOVÁ, 7.A

Ve tmě je nic,
co bys tam taky chtěl najít víc???

Nic vidíš na papíře,
i u známého malíře.
Nic je přece velké,
nic je také mělké,
nic má hodně významů,
ve slově nic je mnoho záznamů.
Nic bude k večeři,
kvůli nic tatínek láteří,
nic se nikdy nezmaří.
Nic je přece vzácné,
ale ve větě ho každý plácne.
Nic je prostě svaté
a kdekoho nic zmate.
Nic řeknu a urazíš se,
nic řeknu a usmíříš se.
Nic se říká často,
ale stojí to za to.
Važ si slova nic
A neříkej nic víc!

O HVĚZDÁCH A LIDECH

KLÁRA ŘÍHOVÁ, 9.B

Hele, hvězda…a támhle další,
Jsou jich tisíce, statisíce, miliony,
Tak vzdálených a nedosažitelných,
neboť naše matička nás drží
ve svém náručí,

Ale my kopeme a rveme se
s její přitažlivostí,
chceme pryč z jejího objetí,
chceme tam ke hvězdám…
Za svými sny a představami.
Do vzduchoprázdna.
A do tmy,

Z dosahu ochrany naší matičky Země
Jsme všichni vděčné…

SAMOTA

MARTINA TOMANOVÁ, 9. B

Co je to samota?
To, když se někdo cítí sám.
Já ale rodinu mám,
a také se cítím sám.
Proč? Nemýlíš se, Honzíku?
Někdy si to člověk namlouvá
a přitom přátele i rodinu má.

Dítě se nemá cítit osamoceno,
je potom celé rozesmutněno.
Nemá kamaráda
a rodina ho asi nemá moc ráda.

Musíme mu pomoci
a kamaráda najít.
Podívej, Honzíku, Péťa jde po ulici,
pozdrav a řekni: „Nechceš někdy zajít?“

Honzík Péťu si našel
a opět se začal smát.
Péťa na návštěvu zašel
a začali si hrát.

Samotu ti dva už neznají
a tebe třeba brzy poznají.
Cítíš se sám?
Stačí se jen rozhlížet
a kamaráda mám.
Proto si pamatuj,
vyhlídni si někoho,
píseň si zanotuj a jdi do toho.

SEN

Romana Šteflová, 6. tř.

Zdál se mi nádherný sen,
který se potom rozplynul v den.
O vílách se mi zdálo
a nebylo jich zrovna málo.

Jedna byla dlouhovlasá
a ta druhá krátkovlasá.
Měli s sebou krásnou královnu,
velkou jako hájovnu!

Byla to jejich maminka
a jmenovala se květinka.
Pečuje o květiny,
nejraději má kopretiny.

Ona měla dvanáct dcerek,
ale k narozeninám od nich dostala dárek.
Bylo to semínko
a za dva dny povyrostlo trošinku.

Za týden z něho vyrostl petrklíč
a od něho na jaře dostává klíč!
Tak to je můj sen
a teď si budu užívat sluneční den.

O vílách si budu snít
A v noci se budu zas krásně mít.
Slíbily mi, že zas přijdou
a mezi sebe mě vezmou!

Budu malá a krásná víla
a chtěla bych vykonávat dobrá díla.
Budu malá fialová víla
a budu mít i fialová křídla.

Každá korunku má
a dostanu ji i já.
A normální holka zas budu ráno
a tak je to navždycky dáno.

VLOČKA

Petra Bartoňová, 9. B

Z nebe vločka ladně padá,
není bílá, není zlatá,
je jen krásně stříbřitá.

Tanečníka sobě hledá,
jak je lehká, jak je vlídná,
jak hvězdný třpyt neklidná.

Dolů k zemi se snáší,
jen tak, tichá, spanilá,
Měsíc si podmanila.

Jako motýl však se vznáší,
sic tak křehká, sic tak chudá,
avšak krásnější je nežli duha.

Plno lidu cestou vídá,
tak složitá a přitom průhledná,
jako malá víla pohledná.

Lidská srdce přitom hlídá,
ač drobounká, tak rozevlátá,
cenná je, ač není zlatá.

Osudy mnoha lidí spřádá,
prostá, přesto svítí,
jako drahokam se třpytí.

I když krátce, je tu ráda,
ví, jak ruce hřejí,
když si od srdce lidé přejí.

I když tím teplem taje,
nikdo mi už nevymluví,
že kouzelná je.